Říkala sis o to.

Před pár týdny jsem si založila novej blog na wixu. Říkala jsem si totiž, že můj psychickej stav už je dlouhodobě docela stabilizovanej a že bych ráda začla psát o mnohem víc pracovních věcech, týkajících se vzdělávání a digitálních technologií, tedy Výluky a mýho doktorátu. A hle – jsem zas tady.

Obecně se považuju za docela drsnou holku, co ji jen tak něco nevykolejí. Když jsem byla mladší, feminismus pro mě představoval portál feministky.com a jako mladá libertariánka jsem samozřejmě těžce neuznávala chudinky holky, který jsem považovala za ufňukaný neschopný krávy. S levicovou konverzí u mě došlo i k přehodnocení feminismu, kterej jsem přestala neuznávat, ale zároveň jsem i potom ještě chvíli některý věci zpracovávala.

Jako třeba Me Too. Pamatuju si, jak jsme jeli s Dankem autem k nám do Podkrkonoší a diskutovali o tom, on stál za všema ženama a já mu poprvý řekla o svejch „zkušenostech“. Jak když mi bylo 16, psal mi nechutný smsky padesátiletej korepetitor pěveckýho sboru, do kterýho jsem chodila. Že když mi bylo 18, znásilnil mě kluk, kterýho jsem měla ráda. Že když jsem jela sama stopem na sedadle spolujezdce, začal mi týpek říkat, že mám hezký prsa a podobný oplzlosti. Nějak jsem to všechno zpracovala a nikdy nikoho nenahlásila. Kluka jsem měla ráda, měl psychický shits a já věděla, že za to nemoh’ a že už to nikdy neudělá; completely odpuštěno, dnes jsme kamarádi a máme se dál rádi. Týpek, co mě vzal stopem, byl jenom neškodnej, smutnej případ, kterej by reálně nikdy nic nezkusil. Korepetitor je jedinej, u koho si nejsem jistá, jestli jsem to neměla řešit, ačkoliv tehdy jsem myslela jen na to, že je to taky spíš neškodnej, smutnej případ, kterej by reálně nikdy nic nezkusil, co má manželku, se kterou má dospělý i malý děti, žije na malým městě a zničilo by mu to život. Ale jednou pracuje s dětma a já pořád nevim, co s tím mám dělat, ale ty smsky už samozřejmě neexistujou, tak se uklidňuju tím, že až se jednou vrátim domů do Podkrkonoší, tak první, co udělám, je, že se budu ptát. A jestli se dozvim jen o jediný malý holce, kterou otravoval, udělám všechno pro to, abych dala dohromady všechny, kterejm to dělal, a ten život mu zničila. Ale nebude to už pozdě?

Včera jsme měli koncert v Brně. Jako rozumná holka jsem se rozhodla, že tam nezůstanu přes noc a pojedu ještě večer domů, abych byla fresh na dnešní schůzky. Přijde mi to teď vtipný, v autobuse jsem se budila strachy, že do něčeho bouráme; ve 2.15 jsme ale naprosto v pořádku dorazili na pražské hlavní nádraží a já se vydala domů.

Nejsem holka, co se bojí chodit v noci po Praze; bydlíme u Míráku a prostě se snažim nechodit divnejma místama. Jako včera. Schválně jsem nešla zadem kolem Cafedu a zbouranýho Transgasu, ale po Vinohradský. Rozhodla jsem se zahnout za Rozhlasem, protože to jsou dvě ulice, který mi přijdou prostě safe, jen v nich zrovna nikdo nebyl, no.

Chápu, že mě zastavil. Měla jsem velkou mikinu s kapucou, ale krátkou sukni. Přibrzdil vpravo u chodníku, po kterým jsem šla, a ptal se, jestli mluvim anglicky, a že mu tady nefunguje navigace a jestli bych mu nemohla poradit, jak se někam dostane. Snažila jsem se bejt ostražitá, ale říkala jsem si – ok. Nepřišlo mi zas tak divný ani to, když mě poprosil, jestli bych nemohla jít k tomu autu z druhý strany, ze silnice – měl zavřený dveře, jen stažený okýnko. Co už mi přišlo trochu divný, bylo, jak měl na sedadle spolujezdce postavenej mobil, tak jsem jen popošla dozadu, aby na mě nemířil, a snažila se mu pomoct. Říkal, že se potřebuje dostat na Karlův most (lol, jsem fakt blbá, na Karlův most, v půl třetí ráno). Našla jsem mu trasu v navigaci, vzal si do jedný ruky sešit, do druhý tužku a začal si psát ulice, co jsem mu diktovala. Řešili jsme tam třeba pět minut, kudy má jet, pak mě naposunkoval k tomu sešitu, co měl na klíně, jestli si to napsal správně. Rozepnutý kalhoty. Stojí mu penis.

Zneužitá jsem si přišla jednou – když můj bejvalej kluk bez mýho souhlasu („Proč ses mě nezeptal?“ „Bál jsem se, že bys s tim nesouhlasila“) natočil film o našem vztahu, kde mě hrála nějaká cizí holka a dělala věci a říkala věty, který jsem dělala a říkala já, když jsem byla v největších psychickej sračkách ve svým životě. Podruhý zneužitá jsem se cejtila dnes v noci.

Zmohla jsem se na „fuck you“ a rychle vyrazila pryč. Ve zmatku emocí jsem vytočila 158, kde to zvedla milá a supportive paní, která mi ale nemohla pomoct, protože jsem nevěděla, co to bylo za auto, ani jakou mělo barvu, natož pak SPZku. Furt mi jelo hlavou, že se vlastně nic nestalo. Ale já věděla, že se za ten roh rozhodně nedokážu vrátit, abych jí mohla odpovědět.

Začla mi docházet ta bezmoc a hystericky jsem se rozbrečela. Snažila jsem se rozpomenout, bylo to asi SUVčko, ciziniec, auto možná červený? Ptala se mě, jestli nepotřebuju záchranku, ale já už byla skoro na Míráku, tak jsem ji odbyla, že jsem skoro doma, že zavolám manželovi. Snažila se mě uklidnit, že tam někoho pošlou.

Neznásilnil mě, dokonce na mě ani nešáh‘, ale já si připadala podvedená a zneužitá jako ještě nikdy. Napadlo mě, jak do píči asi musí bejt holkám, kterejch se někdo byť jen dotknul. Bylo mi z toho špatně, tak špatně, bylo mi hrozně, strašně jsem brečela, byla jsem nasraná na sebe, že jsem se do toho nechala vlákat, na něj, jak to může někdo udělat? Proboha proč? Byla jsem na sebe naštvaná, že to ve mně vzbuzuje takovýhle emoce. Jsem úplně v pohodě s konceptem provozování sexu bez lásky, koukám se na porno a viděla jsem ve svým životě relativní spoustu penisů. O ten nešlo, ale stejně se mi půl dne vybavuje ten obrázek a s ním související emoce znechucení, ublížení a pláč.

Nic z těch věcí, který se mi staly kdy předtim, mě ani nerozbrečely, a to byl tehdy pláč moje oblíbená kratochvíle. Jsem holka z vesnice, jsem zvyklá na spoustu věcí, oplzlý kecy, nevyžádaný doteky, a jsem zvyklá se proti nim ozvat a bojovat. Ale tohle mě z nějakýho důvodu fakt totálně paralyzovalo.

Jsem tak stupidně důvěřivá, mám fakt velký přesvědčení v to, že lidi defaultně nejsou zmrdi a snažím se bojovat se svejma předsudkama a pomáhat lidem bez ohledu na ně. A ten člověk udělal tohle. Tak možná proto jsem se pak zmohla jenom sednout si na schody před Ludmilu, brečet, balit si cígo a čekat, než si pro mě přijde Danek.

Když to teď píšu, hlavou mi zněj věci jako

  • vždyť se nic nestalo
  • prakticky jen trochu vyhrocenější projev toho, že se mu líbíš
  • říkala sis o to s tou krátkou sukní
  • můžeš si za to sama
  • kdyby ses nesnažila pomáhat cizím lidem
  • kdybys nebyla blbá

Nejsem nenávistnej člověk a na tohle nikdy nemyslim, ale v noci jsem si fakt hodně přála, aby se mu stalo něco hrozně hnusnýho. To přání už teď není tak bytostný, ale pořád ho mám, a přeju to i lidem, který po přečtení tohohle nebo jinejch příběhů holek, který někdo obtěžoval, dospějou k některýmu ze závěrů výše. Víš úplnou píču o tom, jak se člověk v takový situaci může cejtit. Čteš si příběhy těch zneužitejch holek, to, jak je to běžný a kolika z nich se to stalo, a říkáš si – no, vlastně jsem byla prakticky znásilněná a chlapi mě obtěžovali a asi jsem teda nějaká otupělá, to je hrozně smutný, že to těm holkám tak moc ublížilo – a najednou to všechno pochopíš. To, že se ti to nikdy nestalo, neznamená, že se to nemohlo stát někomu jinýmu, ani to, že se to nikdy nestane tobě. Já bych si fakt nikdy nemyslela, jak moc mě to sundá.

Nezlehčuj takovýhle věci.

NIKDY.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s